Metoda Až to dojim I. - pořádek

V dnešním světě „buzz words“ jde o poněkud netradiční název, stejně jako „metoda“ je asi příliš silné slovo. Jde spíše o myšlenku, jak by se dala organizovat nejen práce, ale v podstatě život jako takový, v kontrastu s klasickými poučkami na zvyšování produktivity.

Spousta autorů zabývajících se tématem sebe-řízení nezapomíná ve svých dílech zmiňovat potřebu odpočinku a nějakého druhu relaxace. Nemůžu si pomoct, ale obvykle je to uvedeno jen jaksi mimoděk, neboť to hlavní o co jde, je být produktivnější, efektivnější, organizovanější. Stejně tak čtenáři a posluchači se zaměřují jen na tu část, jak se v něčem zdokonalit, o čemž to samozřejmě je, ale přijde mi stále důležitější se zabývat tím, do kdy je ta snaha o vyšší výkonnost ještě zdravá a kdy už to přesahuje hranici snesitelnosti.

Už jen z názvu „Až to dojim“ vyplývá jistá flegmatičnost až možná laxnost, ve skutečnosti ale mojí myšlenku organizace práce a života vystihuje docela přesně a nemá s laxností nic společného. Navíc se vztahuje k veselé příhodě z dob mého rebelantství na základní škole.

V první řadě, pokud se chce člověk zamýšlet, jak by dostal věci více pod kontrolu (možná by se hodil příměr k oblíbeným GTD technikám – něco jako GTUC - Getting things under control), je potřeba nejdříve mít v sobě alespoň trochu ambicí. Je třeba mít v sobě touhu dělat, co mě baví a být v tom dobrý, bez toho pak totiž člověk asi nějaké metody sebe-řízení příliš řešit nemusí, resp. tuto by si možná vyložil jako prostředek k nicnedělání. Mířím tedy spíše na lidi, kteří toho naopak mají tendenci brát na sebe moc a pak se v tom topí.

Rozhodl jsem se to celé raději rozdělit na pár dílů a jednotlivé myšlenky trochu rozvést. V prvním díle se chci věnovat tomu, co považuju za základ a co mně osobně hodně pomohlo - začít od pořádku u sebe, tedy na pracovišti, v domácnosti, a tak nějak v životě obecně.

Považuju se za člověka s poměrně krátkou a ne zrovna pevnou koncentrací, snažím se proto mít kolem sebe co nejméně věcí, které by mě rušily. Čili všemožné časopisy, brožury, i papíry s úkoly – pryč s tím. Lepší je ale příliš se tiskovinami nezaplavovat a hodně se rozhodovat, co má smysl si předplatit či koupit, a jaké informace naopak raději čerpat třeba přes Twitter, RSS apod. Podobně bych zúčtoval s ikonami na ploše, záložkami v prohlížeči apod. Když si člověk najde chvilku na to, aby se zamyslel, co opravdu potřebuje a jak často vlastně co využívá, dojde mnohdy k tomu, že je obklopen blbostmi, které ho jen rozptylují a zdržují.

Dříve jsem si každý den dal na stůl malý papírek se seznamem úkolů, které chci ten den udělat. Mnohdy pak člověk skončil pracovní den s tím, že mu na papírku stejně něco neproškrtaného zůstalo. Zjistil jsem, že požitek z odškrtnutí nějakého hotového úkolu rozhodně nevyvažuje nepříjemný pocit, když člověk nestihl vyřešit a proškrtat vše. To se pochopitelně dělo, neboť jak to tak chodí, v práci se střídají období klidu s náhlými návaly práce, kdy každý volá a něco potřebuje. Důležité je nepodlehnout zdánlivé akutnosti, kterou se na vás občas někdo snaží hodit, resp. rozlišit, zda to opravdu akutní je a musí se to udělat okamžitě (velmi zřídka), nebo jestli to počká při nejmenším do dodělání aktuální řešené záležitosti. Malé papírky jsem nicméně ponechal minulosti a dnes používám systém, kdy mám jeden A5 papír a na něm vypsáno vše, co je třeba udělat v blízké době, nicméně nehoří to. Postupně už i toto měním a přesouvám tyto úkoly a poznámky do Gmailu, který stále více používám k organizaci pomocí Google Tasks a štítků s nápisy „K vyřízení“ a „Čekám na odpověď“, které přidávám vybraným mailům. Tenhle nástroj mi v důsledku ušetřil kvantum času. Na záležitosti jako schůzky či jiné s přesně určeným časem, se mi po létech laborování nakonec nejvíce osvědčil klasický papírový diář. Věci jako upomínky v mobilu používám výjimečně, zpravidla zvoní stejně nevhod; i když někdy je třeba něco udělat přesně v daný čas, takže hodit se to může.

Na stole mám pak v jednom štosu veškeré věci k vyřízení. Každý den ráno si takto projedu všechny papíry tam umístěné a seřadím je dle priority, s nejdůležitějšími na vrchu. Úkoly tak nemám ten den definované – ty, které opravdu je nutné daný den splnit, jsou nahoře; ostatní čekají, až se k nim prokoušu. Multitasking takového kalibru, aby se vám na stole válely třeba tři papíry, každý týkající se jiného úkolu, a vy se snažili řešit všechny najednou, je buď nesmyslný, neboť tímto způsobem se nic nedá udělat pořádně, nebo jste rovnou na nejlepší cestě do blázince. Přesto jsou pracovní stoly (můj kdysi také) a kanceláře jako takové často zavaleny změtí papírů a tiskovin, o kterých nikdo neví, kde se tam vzaly, proč tam vlastně jsou a co s nimi. O něčem bych věděl - krb, sběr nebo koš. Mnoho lidí si tímto zmatkem hraje na supermany a asi se snaží vzbudit dojem – tohle všechno já stíhám. Někteří lidé jsou schopni multitaskingu více, jiní méně, přesto vše má své hranice a a priori považuju snahu o multitasking za zdroj největších chyb a omylů. Naučil jsem se, že nemá smysl dělat si hromádku papírů pro každou agendu zvlášť. Nebojte se spojit klidně úplně odlišné záležitosti do jednoho štosu, protože je stejně budete řešit postupně. A hlavně – při řešení jednoho úkolu zapomeňte na ostatní, které čekají na vyřízení. Ty jakoby v tu chvíli neexistovaly a existovat začnou, až když si na ně uděláte čas, jinak se nikdy nebudete soustředit na to, co je třeba. Osobně jsem se při tomto způsobu organizace nikdy nesetkal s tím, že bych něco nestihnul. Naopak, leckdy jsem se díky větší pohodě a klidu při řešení úkolů dostal i k věcem, které jsem nečekal, že ještě ten den zvládnu.

Přemýšlím nad smysluplným závěrem a napadá mě hlavně pravidlo: Sami si určujeme, co je důležité a kdy a jak se tomu budeme věnovat. Stejně jsme schopni dělat v jeden moment pořádně jen na jedné věci a není tedy třeba být v tu chvíli obklopeni hromadou dalších – nacpěte to do jednoho štosu, dobře zvažte, jestli je opravdu třeba to tam mít a jestli by se daný papír více nevyjímal v koši, a nakonec jakou má co důležitost. Okolo vás pak není nic rušivého, co se snaží na sebe strhnout vaší pozornost – je to pěkně schované pod důležitějšími záležitostmi a poslušně čeká, až se k tomu dostanete, neboť vy jste ti, kdo věci řídí, ne naopak. Pro někoho možná staré pravdy, v tom případě opakování – matka moudrosti. Někomu také může vyhovovat něco úplně jiného.

Co vy, jak řešíte správu svých úkolů atd., a jak jste s tím spokojeni?

Co s whistleblowerama?

Whistleblower je moderní označení pro udavače. Rozdíl je v tom, že zatímco udavač je označení hanlivé a udavači samotní zpravidla jednali ve prospěch zločinného režimu, whistleblower je naopak ten, kdo upozornil na korupci, tunelování, či jinou zlodějinu probíhající ve firmě či instituci. Přesto, nebo právě proto, zažívají tito lidé mnohá příkoří.

 

Nedávno jsem v pořadu Reportéři ČT zahlédl zajímavou reportáž, popisující jeden z množících se případů výpovědí z práce z důvodu upozornění na nekalosti probíhající v dané firmě, či ještě častěji instituci státní správy a samosprávy. Přestože píši „množících se“, stále je případů whistleblowerů žalostně málo, a to právě proto, že osud těch, co si troufli takto upozornit někoho z nadřízených, kolegů, svého okolí či příslušný státní orgán, se zpravidla řídí stejným scénářem.

Dalším důvodem je historická zkušenost našeho národa, kdy zde udavačství, hojně podporované nacistickými okupanty či totalitním komunistickým režimem, jen kvetlo. Nelze ale hodnotit chování lidí v takové atmosféře jako rys národa, nýbrž jako důsledek vládnoucí vrstvou řízeného úpadku morálních hodnot. To ale odbočuju. Jde mi hlavně o ukázání podstatného rozdílu mezi udáním odpůrce totalitního režimu a upozorněním na probíhající korupci či jinou zlodějinu, páchanou veřejnými osobami či manažery na penězích daňových poplatníků, případně firmy. Zatímco skupinu těch, kteří pro vlastní prospěch či ze závisti a zášti udali člověka více či méně projevujícího nesouhlas se zločinným režimem, bychom měli bez debat zatracovat; ti, kdož ukáží na korupční jednání apod., by naopak měli být velebeni a oslavováni.

Trochu se o to už snaží iniciativy jako stále známější Nadační fond proti korupci, který koncem loňského roku odměnil paní Horákovou, jež odhalila korupční jednání na znojemské radnici. Odměna 300 tisíc Kč je bezesporu velmi štědrá, otázka je, jestli to takto ze soukromých peněz lze dělat dlouhodobě a ve větším rozsahu.

Podle mě tihle lidé potřebují hlavně co nejrychleji opět zaměstnat. U některých to není problém, mají zkušenosti i vzdělání a žijí v na práci bohatém regionu. Jiní ale mohou, např. s ohledem právě na region s vysokou nezaměstnaností, řešit existenční problémy v případě výpovědi za jejich „neloajalitu“. Teď pominu, že by taková výpověď měla být přísně zkoumána a trestána, resp. oběť adekvátně odškodněna. Další možností totiž také je, že dotyčný nebude chtít trávit čas na jedné hromádce s těmi, kteří se jej budou snažit za jeho iniciativu šikanovat, a dříve či později sám odejde. Mnoho firem je ale na jakýkoli projev neloajality alergických a dotyční jsou pro ně jako prašiví. Přitom případy whistleblowerů jsou jedny z těch, kterým rozhodně neuškodí řádné proprání v médiích, a jejich aktéři by se za to neměli stydět. Stejně tak společnost by měla ocenit jejich statečnost a – to, k čemu se chci dostat – firmy by měly po takových lidech skočit a iniciativně jim nabídnout místo, pokud by jejich schopnosti (tím už nemyslím onen whistleblowing, i když v případě protikorupčních neziskovek proč ne) mohly využít.

Např. onen školník z v úvodu zmíněné reportáže vypadal velmi šikovně a přišlo by mi správné, kdyby se mu po odvysílání ihned někdo ozval, že ho bere. Podobně u paní Horákové ze Znojma. Pro danou firmu či instituci by to byla vizitka jako hrom. Jednak by tím podpořila daného whistleblowera a případné další, dosud váhající, zda se mají ozvat; zároveň by dala najevo svou angažovanost a postoj vůči korupci a tunelování, a nakonec by to znamenalo skvělou reklamu. Firma / instituce, která se takto vrhne po někom, kdo se nebál ukázat na korupční či jiné nekalé jednání ve svém předchozím zaměstnání, dává jeho přijetím jasně najevo, že u ní nic takového neprobíhá, a proto se nebojí tohoto člověka přijmout, ba naopak. Navíc takoví lidé vykazují zvýšený zájem o svoji práci, kdy jdou se svou aktivitou i nad rámec běžných pracovních povinností a hledají, kde ušetřit peníze. Já rozjíždět firmu, stavěl bych ji právě z takových lidí.

Krom neziskových organizací by takto mohla reagovat libovolná firma i státní instituce, kterým o boj s korupcí opravdu jde (je mezi těmi institucemi nějaká taková?). Záleželo by hlavně na regionu, kapacitách a samozřejmě možném uplatnění dotyčných whistleblowerů. A pochopitelně by se o nich nejdříve musela dozvědět širší veřejnost, podobně jako v oněch dvou výše zmíněných případech. Dovedl bych si představit např. Skansku, Jablotron či pivovar Bernard, ale našlo by se jistě mnoho zodpovědných firem a podnikatelů, kteří by mohli otevřeně dopředu deklarovat, že přijmou automaticky klidně jakéhokoli člověka, bez ohledu na jeho kvalifikaci, který odhalí korupci a bude u nich chtít zaměstnat. Možná by taková podpora byla opravdovým impulzem a účinnou zbraní proti korupci, spíše než všechny petice, demonstrace apod. Kolik lidí o korupci ve svém okolí ví, ale ze strachu mlčí?

Věřím, že se odhalování korupce přecejen blýská na lepší časy a reportáže a akty, jako odměnění tohoto jednání, tomu rozhodně pomáhají. Samotné státní orgány, komise a útvary toho nakonec zas tak moc nezmůžou, musíme se zapojit zkrátka všichni. A nebát se a nekrást či se ozvat. Tak co, zodpovědní podnikatelé a manažeři, kdo se toho zhostí?