Co s whistleblowerama?

Whistleblower je moderní označení pro udavače. Rozdíl je v tom, že zatímco udavač je označení hanlivé a udavači samotní zpravidla jednali ve prospěch zločinného režimu, whistleblower je naopak ten, kdo upozornil na korupci, tunelování, či jinou zlodějinu probíhající ve firmě či instituci. Přesto, nebo právě proto, zažívají tito lidé mnohá příkoří.

 

Nedávno jsem v pořadu Reportéři ČT zahlédl zajímavou reportáž, popisující jeden z množících se případů výpovědí z práce z důvodu upozornění na nekalosti probíhající v dané firmě, či ještě častěji instituci státní správy a samosprávy. Přestože píši „množících se“, stále je případů whistleblowerů žalostně málo, a to právě proto, že osud těch, co si troufli takto upozornit někoho z nadřízených, kolegů, svého okolí či příslušný státní orgán, se zpravidla řídí stejným scénářem.

Dalším důvodem je historická zkušenost našeho národa, kdy zde udavačství, hojně podporované nacistickými okupanty či totalitním komunistickým režimem, jen kvetlo. Nelze ale hodnotit chování lidí v takové atmosféře jako rys národa, nýbrž jako důsledek vládnoucí vrstvou řízeného úpadku morálních hodnot. To ale odbočuju. Jde mi hlavně o ukázání podstatného rozdílu mezi udáním odpůrce totalitního režimu a upozorněním na probíhající korupci či jinou zlodějinu, páchanou veřejnými osobami či manažery na penězích daňových poplatníků, případně firmy. Zatímco skupinu těch, kteří pro vlastní prospěch či ze závisti a zášti udali člověka více či méně projevujícího nesouhlas se zločinným režimem, bychom měli bez debat zatracovat; ti, kdož ukáží na korupční jednání apod., by naopak měli být velebeni a oslavováni.

Trochu se o to už snaží iniciativy jako stále známější Nadační fond proti korupci, který koncem loňského roku odměnil paní Horákovou, jež odhalila korupční jednání na znojemské radnici. Odměna 300 tisíc Kč je bezesporu velmi štědrá, otázka je, jestli to takto ze soukromých peněz lze dělat dlouhodobě a ve větším rozsahu.

Podle mě tihle lidé potřebují hlavně co nejrychleji opět zaměstnat. U některých to není problém, mají zkušenosti i vzdělání a žijí v na práci bohatém regionu. Jiní ale mohou, např. s ohledem právě na region s vysokou nezaměstnaností, řešit existenční problémy v případě výpovědi za jejich „neloajalitu“. Teď pominu, že by taková výpověď měla být přísně zkoumána a trestána, resp. oběť adekvátně odškodněna. Další možností totiž také je, že dotyčný nebude chtít trávit čas na jedné hromádce s těmi, kteří se jej budou snažit za jeho iniciativu šikanovat, a dříve či později sám odejde. Mnoho firem je ale na jakýkoli projev neloajality alergických a dotyční jsou pro ně jako prašiví. Přitom případy whistleblowerů jsou jedny z těch, kterým rozhodně neuškodí řádné proprání v médiích, a jejich aktéři by se za to neměli stydět. Stejně tak společnost by měla ocenit jejich statečnost a – to, k čemu se chci dostat – firmy by měly po takových lidech skočit a iniciativně jim nabídnout místo, pokud by jejich schopnosti (tím už nemyslím onen whistleblowing, i když v případě protikorupčních neziskovek proč ne) mohly využít.

Např. onen školník z v úvodu zmíněné reportáže vypadal velmi šikovně a přišlo by mi správné, kdyby se mu po odvysílání ihned někdo ozval, že ho bere. Podobně u paní Horákové ze Znojma. Pro danou firmu či instituci by to byla vizitka jako hrom. Jednak by tím podpořila daného whistleblowera a případné další, dosud váhající, zda se mají ozvat; zároveň by dala najevo svou angažovanost a postoj vůči korupci a tunelování, a nakonec by to znamenalo skvělou reklamu. Firma / instituce, která se takto vrhne po někom, kdo se nebál ukázat na korupční či jiné nekalé jednání ve svém předchozím zaměstnání, dává jeho přijetím jasně najevo, že u ní nic takového neprobíhá, a proto se nebojí tohoto člověka přijmout, ba naopak. Navíc takoví lidé vykazují zvýšený zájem o svoji práci, kdy jdou se svou aktivitou i nad rámec běžných pracovních povinností a hledají, kde ušetřit peníze. Já rozjíždět firmu, stavěl bych ji právě z takových lidí.

Krom neziskových organizací by takto mohla reagovat libovolná firma i státní instituce, kterým o boj s korupcí opravdu jde (je mezi těmi institucemi nějaká taková?). Záleželo by hlavně na regionu, kapacitách a samozřejmě možném uplatnění dotyčných whistleblowerů. A pochopitelně by se o nich nejdříve musela dozvědět širší veřejnost, podobně jako v oněch dvou výše zmíněných případech. Dovedl bych si představit např. Skansku, Jablotron či pivovar Bernard, ale našlo by se jistě mnoho zodpovědných firem a podnikatelů, kteří by mohli otevřeně dopředu deklarovat, že přijmou automaticky klidně jakéhokoli člověka, bez ohledu na jeho kvalifikaci, který odhalí korupci a bude u nich chtít zaměstnat. Možná by taková podpora byla opravdovým impulzem a účinnou zbraní proti korupci, spíše než všechny petice, demonstrace apod. Kolik lidí o korupci ve svém okolí ví, ale ze strachu mlčí?

Věřím, že se odhalování korupce přecejen blýská na lepší časy a reportáže a akty, jako odměnění tohoto jednání, tomu rozhodně pomáhají. Samotné státní orgány, komise a útvary toho nakonec zas tak moc nezmůžou, musíme se zapojit zkrátka všichni. A nebát se a nekrást či se ozvat. Tak co, zodpovědní podnikatelé a manažeři, kdo se toho zhostí?