Whistleblower
je moderní označení pro udavače. Rozdíl je v tom, že zatímco udavač je
označení hanlivé a udavači samotní zpravidla jednali ve prospěch zločinného
režimu, whistleblower je naopak ten, kdo upozornil na korupci, tunelování, či
jinou zlodějinu probíhající ve firmě či instituci. Přesto, nebo právě proto,
zažívají tito lidé mnohá příkoří.
Nedávno jsem
v pořadu Reportéři ČT zahlédl zajímavou reportáž,
popisující jeden z množících se případů výpovědí z práce
z důvodu upozornění na nekalosti probíhající v dané firmě, či ještě
častěji instituci státní správy a samosprávy. Přestože píši „množících se“,
stále je případů whistleblowerů žalostně
málo, a to právě proto, že osud těch, co si troufli takto upozornit někoho
z nadřízených, kolegů, svého okolí či příslušný státní orgán, se zpravidla
řídí stejným scénářem.
Dalším
důvodem je historická zkušenost našeho národa, kdy zde udavačství, hojně
podporované nacistickými okupanty či totalitním komunistickým režimem, jen
kvetlo. Nelze ale hodnotit chování lidí v takové atmosféře jako rys
národa, nýbrž jako důsledek vládnoucí
vrstvou řízeného úpadku
morálních hodnot. To ale odbočuju. Jde mi hlavně o ukázání podstatného rozdílu
mezi udáním odpůrce totalitního režimu a upozorněním na probíhající korupci či
jinou zlodějinu, páchanou veřejnými osobami či manažery na penězích daňových
poplatníků, případně firmy. Zatímco skupinu těch, kteří pro vlastní prospěch či
ze závisti a zášti udali člověka více či méně projevujícího nesouhlas se
zločinným režimem, bychom měli bez debat zatracovat; ti, kdož ukáží na korupční
jednání apod., by naopak měli být velebeni
a oslavováni.
Trochu se o
to už snaží iniciativy jako stále známější Nadační
fond proti korupci, který koncem loňského roku odměnil
paní Horákovou, jež odhalila korupční jednání na znojemské radnici. Odměna 300
tisíc Kč je bezesporu velmi štědrá, otázka je, jestli to takto ze soukromých
peněz lze dělat dlouhodobě a ve větším rozsahu.
Podle mě
tihle lidé potřebují hlavně co
nejrychleji opět zaměstnat. U
některých to není problém, mají zkušenosti i vzdělání a žijí v na práci
bohatém regionu. Jiní ale mohou, např. s ohledem právě na region
s vysokou nezaměstnaností, řešit existenční problémy v případě
výpovědi za jejich „neloajalitu“. Teď pominu, že by taková výpověď měla být
přísně zkoumána a trestána, resp. oběť adekvátně odškodněna. Další možností
totiž také je, že dotyčný nebude chtít trávit čas na jedné hromádce
s těmi, kteří se jej budou snažit za jeho iniciativu šikanovat, a dříve či
později sám odejde. Mnoho firem je ale na jakýkoli projev neloajality
alergických a dotyční jsou pro ně jako
prašiví. Přitom případy whistleblowerů jsou jedny z těch, kterým
rozhodně neuškodí řádné proprání v médiích, a jejich aktéři by se za to neměli
stydět. Stejně tak společnost by měla ocenit jejich statečnost a – to,
k čemu se chci dostat – firmy by
měly po takových lidech skočit a
iniciativně jim nabídnout místo, pokud by jejich schopnosti (tím už nemyslím onen
whistleblowing, i když v případě protikorupčních neziskovek proč ne) mohly
využít.
Např. onen
školník z v úvodu zmíněné reportáže vypadal velmi šikovně a přišlo by
mi správné, kdyby se mu po odvysílání ihned někdo ozval, že ho bere. Podobně u
paní Horákové ze Znojma. Pro danou firmu či instituci by to byla vizitka jako hrom. Jednak by tím podpořila
daného whistleblowera a případné další, dosud váhající, zda se mají ozvat;
zároveň by dala najevo svou angažovanost a postoj vůči korupci a tunelování, a
nakonec by to znamenalo skvělou reklamu. Firma / instituce, která se takto
vrhne po někom, kdo se nebál ukázat na korupční či jiné nekalé jednání ve svém
předchozím zaměstnání, dává jeho přijetím jasně najevo, že u ní nic takového neprobíhá, a proto se nebojí tohoto člověka
přijmout, ba naopak. Navíc takoví lidé vykazují zvýšený zájem o svoji práci,
kdy jdou se svou aktivitou i nad rámec běžných pracovních povinností a hledají,
kde ušetřit peníze. Já rozjíždět
firmu, stavěl bych ji právě z takových lidí.
Krom
neziskových organizací by takto mohla reagovat libovolná firma i státní
instituce, kterým o boj s korupcí opravdu jde (je mezi těmi institucemi
nějaká taková?). Záleželo by hlavně na regionu, kapacitách a samozřejmě možném
uplatnění dotyčných whistleblowerů. A pochopitelně by se o nich nejdříve musela
dozvědět širší veřejnost, podobně jako v oněch dvou výše zmíněných
případech. Dovedl bych si představit např. Skansku,
Jablotron či pivovar Bernard,
ale našlo by se jistě mnoho zodpovědných firem a podnikatelů, kteří by mohli
otevřeně dopředu deklarovat, že přijmou
automaticky klidně jakéhokoli člověka, bez ohledu na jeho kvalifikaci, který
odhalí korupci a bude u nich chtít
zaměstnat. Možná by taková podpora byla opravdovým impulzem a účinnou
zbraní proti korupci, spíše než všechny petice, demonstrace apod. Kolik lidí o
korupci ve svém okolí ví, ale ze strachu mlčí?
Věřím, že se
odhalování korupce přecejen blýská na lepší časy a reportáže a akty, jako
odměnění tohoto jednání, tomu rozhodně pomáhají. Samotné státní orgány, komise
a útvary toho nakonec zas tak moc nezmůžou, musíme se zapojit zkrátka všichni. A nebát se a nekrást či se ozvat.
Tak co, zodpovědní podnikatelé a manažeři, kdo se toho zhostí?